Před očima vidím ty lesy, které jsem vždy brala jako samozřejmost, nutnost, povinnost. Každý byl jiný...
Teď mi dochází, jak moc schází. Postrádám to, když jde člověk naprosto sám lesní cestou, les se mu pomalu odkrývá a za zády zavírá. To napětí všudypřítomného života vyrovnané s klidem. Les tě vidí.
Zní to hloupě.
Zní, ale je to tak. Městská zaslepenost jen pospíchá. Musím znovuobjevit, to samozřejmé. Smutné.
Proč mají lidé nutkání stále něco dělat, stále všechny infomovat o každém svém pohybu, pořád řešit, řešit, diskutovat. Přehánět.
Všechno to teď graduje, jenže já chci přemýšlet a někdy snad ani to ... jen prociťovat.
Jako dnešní ráno. Hořící obzor a v něm topící se mraky. Začal mi hrát blues. Musela sem se smát. A přede mnou ta odporná hranatá oranžová budova, kam jsem se musela přinutit vejít. Radši bych šla stále dál...dokud...
