všechny mé viny, stočte se do chomáče, ať vás můžu spolknout
před půlnocí se zpoza rohů linou divné zvuky
tóny nespokojenosti, chyb a křivd
moje nečinnost si jich nevšímá
je chladná a tichá jako já
je moje

life lays in your heart like in a coffin
stop faking suffering

Osaměle zde stojí tento strom na horách; vysoko vzrostl nad lidi a zvěř.
A kdyby chtěl mluvit, neměl by nikoho, kdo by mu rozuměl: tak vysoko vzrostl.
Teď čeká a čeká - nač jen čeká? Přebýva sídlu mračen příliš nablízku: čeká as na prvý blesk?


Vše bylo napsáno, vše už se stalo.

fyzický odpor převyšuje vysoké hradby našlehané sladkokyselé reality. únava to vše zahalí mlhou.

Nemůžu myslet, nemůžu spát
Nemůžu kreslit, nemůžu psát
Nemůžu žít sama se sebou
jak dál (ááá déja vu)
peklo - a každý to svoje
hudba se rachtá ve spadanym listí
odletět si tak na obláčku
a nebo pojďme hrát tu hru
tu hru že "se mám dobře"
žádné vysvětlování, jen ztuhlý úsměv
tvořit. nic mi nejde

ach a ta beznaděj!

Stovky lidí
navzájem se vidí
nechápou
že jsou mezi nimi propasti
protože se stydí

Note

Pigeons on the roof
I cannot understand
nothing is theft-proof
even your fatherland


You're all I need
to stroke your hair
to walk in heath
to breathe the same air
full of cigarette smoke
to hold your hand
to drink rum and Coke
up to the end


Take me to your clouds
little happy moment, lord
you'll show me your house
I never get bored

In my dreams you are so close
Come to me tonight, just this once
in the morning i even hear your voice
Oh, how we can cover this large large distance


I know it won't be anything more than just a hope
You are so far and this is just a note

5

pět čtyřlístků
pět Camel Balls
pět písmen
pět měsíců
pět lidí
pět let

tři čtyři pět už tři čtyři pět
tři čtyři pět už tři čtyři pět
hrajem si spolu na _____ schovávanou

konec léta. a všeho

Jedu pryč a začíná bouřka. Jak příznačné.
Déšť se spustí pokaždé, když se mi něco přihodí. Už ho skoro automaticky očekávám.
Po prosvětleném období přijde zatmění a blesky.
Všechno nějak bude.
Helsinské přísliby lepší budoucnosti jsou v nedohlednu.
Krysy vylezly ze svých děr a pobíhají před Notre Damem.
Jsme dva žebráci čekající na úsvit, na ráno. Nepřichází.
Slunce je ještě daleko a všude mají zavřeno.
Ocitli jsme se ve zlomu bezčasí. Jen naše ruce se stále drží, hlava pomalu padá, srdce chce náplast a nohy bolí. Jsme vyčerpaní tuláci nesoucí prázdné lahve od vína. Pueblo propaluje plíce a tráva, kde nad ránem ležíme vlhne rosou. Je mi zima, ale ten sen byl krásný. ten co se mi zdál i tenhle, s tebou.
Čeká nás levný hotel plný útěchy a objetí. Držíme se, podpíráme a já mám ze sedla tvých ramenou nádherný výhled. Bojím se ale, kdy se ta velbloudí chůze zvrtne. Musíme jet, vyrazit na další misi, k další dálniční odbočce. Auta jezdí a my nevíme, jak to dopadne. Tak celkově.

nečtěte dnes divadelní program

Kráčíš jako ve snách. To ty jsi ten sen. Vidíš ten svět, který byl oprávněně tolik chráněn. Slyšíš věty plné kouzel. Bez ohledu na jejich význam a podstatu, snahu sdělení, přemýšlíš jestli to není nějaká hra. Jestli je to realita. Slyšíš jedno slovo a najednou padáš někudy, kde ti dochází, že to není. Nedokážeš to pochopit, ale jsi v prázdnu. Ano, je to konečně ono? Vzduchoprázdno, kdy cítíš hmotu kolem sebe, koukáš se z výšky. Tak nějak letíš, až čísi dotek tě strhne zas na zem. Nevíš, co se stalo.
A celý den jen chodíš. Sedíš. I když se díváš a vidíš, myslíš si, že oči máš stále zavřené. Okamžiky a zvuky uzavíráš do malých skříněk uvnitř sebe. Zavařeniny. Zásoby na horší časy. Když je jednou otevřeš, už nikdy nebudou čerstvé.

Už to víš. Už ti všechno došlo a teď se jen díváš a nevěříš svým očím. Konečně to víš. A je pozdě. Ptát se. Doufat. Pozdě na osamělé výkřiky. Pozdě na činy. Pozdě na změny.

Byla zlá. Mluvil sem k ní a ona se smála. Proč? Měla chladné ruce i srdce.
Šli sme do lesa a rozdělali oheň. Oheň. A mezi stromy se míhaly lištičky.
Všechno sem věděl. Moje sojka mi šeptala pilně do ucha všechny ohavné detaily. Měl sem zlost. Takovou zlost. Ta zrada jí bude ještě dlouho pálit.
Ale než sem se vzpamatoval, skočila sama do ohně a rozplynula se ve svém dýmu.
Zmizela a já stál sám uprostřed toho všeho. Lesa.
Jen v poslední chvíli sem si všimnul jejího zoufalého pohledu zastřeného tolika slzami.

Teď toho lituji, snad jsem ji mohl zkusit pochopit. Tak jako ona mě.
Třeba k tomu měla nějaký důvod

Třeba jednou

Za sto let

Se budem zas v trávě válet

Neotálet

...

Třeba vůbec nikdy

L'amour ou la mort

Sváděl se krutý boj
půl roku se válčilo
než odkryl se závoj
myslím, že to stačilo
použiju poslední náboj

Schopenhauer: Nezrušitelné tendence lidí dávat pozor na osudová znamení, vyrůstají z jejich předpokladu odporujícího rozumným důvodům, že je nějak možné z toho, co je přítomné a jasně jim leží před očima, poznat to, co je skryto v čase a prostoru, tedy to nejvzdálenější či budoucí, takže to lze vyčíst, stačí když najdeme pravý klíč k tajnému písmu.

Dalas mi čtyřlístky
bylo jich pět
schválně co nám ještě přinesou

Pasu slova
pěstuji je
těžko z nich však bude
P O E Z I E

-----
chci ovládat umění pana Krchovského !

Měsíc pluje noční hladinou
tma se přes něj přelévá
cítím že mé sny pominou
tak jako se rozpouští poleva.
Stanu se zas tou opliou
u které nastává obleva
Snad její sny bláhové
nikdy nezahynou
to by byla úleva

/návraty/

objevený zápisek, psaný v opojení vínem, po našem podivném setkáni, je tomu dávno:


Si to ty, co mi v hlavě leží.
Stále, když život dál běží.
Utíká po silnici do nikam.
Bez tebe se zalykam
vzlykam
nasucho polykam.
Naše setkání dějící se jen
tak na potkání
mě ničí.
Tvoje tělo křičí
vidim to všechno
a je mi to jedno.
Tohle si ty
ten kluk ze snu
ten po kterym prahnu.
Dneska
dneska sem tě spatřila
po tolika dnech
srdce se zastavilo
šla jsem jako opařená
snad by mě zachránila
ta věta jedna
ale já stejně nic jiného nevnímala

Skláníš se nade mnou a směješ se, jsi jen přelud, který mě ráno opustí, a pak tě ve skutečnosti hledám jen marně. Zoufám si a troufám na další myšlenky ... neměla bych, protože nezlomim tvuj ostych, to by byl přepych. Vzdych. Zoufám si a zouvám...boty. Už to tu balim. Jenom čas tim ztrácim. Je čas hledat jinou práci. Snad zmizíš stejně jako....jako co? Jako tvůj pohled, co mě dneska tolik ohromil a zabil. Do srdce, přimo tam se zabořil. Ano, přímo tam...

p r á z d n o

Ten pocit tě absolutně pohltí
že tě něco uvnitř tebe děsí
Neustále tě to tíživě drtí
přes obličej se ti pověsí
Zastavit tě donutí
bez ohledu na to, ať si kde si
Dokáže se schovat, zejména
když to hledáš
uvnitř toho všehoprázdna
prázdnem se zalykáš
prázdno jako symbol
prázdno jako tvůj idol
prázdno je modla
která ti ubližuje
jako bodlák
přímo do srdce tě bodla
i duši propichuje
ale to hlavně když
k už lepšímu se schyluje
S prázdnem mám kříž
To slovo oblíbené
samotným bohem políbené
Pokud chceš od něj utéct
musejí ti to plíce dovolit
Tudíž já nemám naději se vzdálit
Zbývá jen - nechat si život
mezi prsty
protéct.

4123

když z kanálů vylejzaj krysy
utíkaj ulicema, kolem lamp, popelnic
slyšim z dálky štěkat psy
ty zatím vylej vodu z křtitelnic
už to není jako kdysi
teď mince obrátíme na jejich líc
a uvidíme to co ty si
to čeho se bojim nejvíc
. . . to . . . to že nejsi
pak teprv budu moct věřit v nic.

vidět hlasy, cítit vlasy a slyšet růst řasy

smíšené pocity
nadáváš na rodinu?
už to nejsi ty
hrajeme na rovinu
ne na city

kato prorok

Učíme se přemáhat svý touhy, ale je to k zešílení . . .

. . . vždyť v zakázanym ovoci je přeci nejvíc vitamínů . . .

. . . anebo uvidíme.

Sen o snu a vzpomínce

Je to zoufalství. Já sem k zoufalství . . . . .

Kočovní loutkáři se mají.

Za jarních podvečerů spolu u velkých stolů z mohutných dubů obědvají. Táboří za vsí, na louce u lesa. A smějí se. Všichni se smějí a kolem nich pobíhají jejich děti. Ty, které nestihly pobrat ještě žádný rozum. Něměly od koho. Rodiče si jich nevšímají a pijí víno. Smějí se a baví. Sedí venku a jedí. Hrají. Děti běhají stále dokola. Jejich nezkažené, nepošpiněné tváře se koupou ve zlátnoucím světle zapadajícího slunce. Nevinné. Radostné a plné života, který je rozdmýcháván stále novým nadšením a bujarostí.

Staří sedí na schodech maringotek a z jejich vrásek lze vyčíst, po kom že jsou ony děti tak veselé. Stařešinové jsou vševědoucí a popraskaná bronzová čela mluví za ně. Unavené úsměvy odhalují dotek času, který se prošel po jejich dásních, ale jim je to jedno.

Vědí moc dobře co mají.

To vřelé společenství nemá obdoby.

Slunce už zapadlo. Měla bych vylézt ze svého úkrytu zpoza stromů a odejít domů. Děti už šly taky spát a jejich povyk zašlapaly dlouhé stíny, které teď pohltila tma. Jenže mě je mezi stromy dobře. Trochu zima, ale dobře. Lépe než doma.

Tak ráda bych se druhý den nepozorovaně vplížila na tu louku, která hostí tak podivuhodné návštěvníky. . . . .

Usnula sem na mechu, asi v jezevčím pelechu. Když mě ranní rosa, chlad a zpěv ptáků probudily v pološeru, louka byla ponurá. Šedá a nemilosrdně prázdná. Prázdno. To prázdno. Zima. Vítr a prázdno. Ach, odkud jen je mi tohle jen povědomé. . . . .

Nikde nikdo.

Vidíš to Bože?

neděle

Mraky. Šedo. Temno a ponuro.

Světlá místa na zašpiněné obloze.

Jako v tomhle životě.

I ten nemilosrdný vítr by tomu odpovídal.

Pořád pochyby.

Když ne o sobě, tak se vždycky někdo poblíž najde.

Jako v řece plavou ryby,

stejně tak mi život mezi prsty propluje.

Odjet co nejdál,

jen v podvědomí.

Klamání smyslů. Prolínání snů.

Zaslepenost nebo mlha před očima,

tím to začíná,

zklamáním to končí.

Řada několika bezesných nocí a dnů.

Utéct do lesů a hájů.

Putovat tam, kde je zapomenutá končina,

tam, kde je divočina.

Kde slyšíš hlasy vlčí.

Hlavně nezapoměň, vlci se neloučí.

Dyť přeci, holé tlapy ve sněhu,

nikdy neuslyšíš,

když našlapují při běhu.

Jsem na dně, ale stále na břehu.

lidi sou zvířata

23:20 - zpětně - jsem vědma. to co napíšu odpoledne se uskutečňuje s příchodem půlnoci. děsivé?

je mi ze mně špatně.

chtěla bych se k sobě otočit zády.

jak se to dělá?

--- nic nevíš.

ty malá.

hloupá ---

3 years ago

Zpětně si čtu zápisky z roku 2009 na "starém blogu". Já byla tak prorocky moudrá ach. Odteď budu nejspíš jen překopírovávat staré zápisy. Nic se nemění.

Vše se odehrává ve smyčkách, ale my se stále jako idioti divíme.

Jsme tak naivní.

Homo

„Homo ludens - ať hraje ten nohejbal nebo čumí na televizi - je člověk, který hledí jen jak zabít čas, aby nemusel stát v konfrontaci sám se sebou a se smrtí ani vteřinu. Jen jak zabít čas až do konce - až do nereflektované smrti! Jen zaspat všechno v životě! Lidská forma biotu, k níž, bohužel patří i určitý mozek, mu je hrozně nepříjemná, nanejvýš obtížná, je to pro něj danajský dar, nechce ho, chce ho jen zapřít. Homo ludens je tvor, který nechce žít, nechce být vědomý. Že byl vzbuzen z limbu do lidského života, cítí jako největší nespravedlnost a neštěstí. Jen nemyslet, jen stím být co nejrychleji u konce - a jakákoli hra ukracuje zplaťpánbůh čas, ať je to sexus, nohejbal, válka. To je ta slavná a vychvalovaná varieta biotu - homo ludens! Že to platí i pro mne? Platí to na nás všechny!"

E.Bondy - Leden na vsi

Svatá pravda Egone. Jako vždy.

Ne. Nepřestanu. Prostě nepřestanu vycházet z úžasu. Z úžasu, že moje myšlenky nejsou osamocené. A to ne jen tyhle povrchní, ale je jich víc.

Z úžasu, jak někdo dokáže přesně vystihnout tu podstatu - bez zbytečné omáčky navíc.

„Biologické vegetování je bídné a nechutné jako oplzlé pohledy starého impotenta."

minutová rychlo pseudo báseň

ona pláče a on křičí
proč ji nikdo neutiší
přes svůj řev ji neuslyší
to až teprv když se ztiší
...
zjistí že už bude pozdě
když ji vidí mrtvou v hvozdě
...
leží tam a nedutá
je celá zticha, nehnutá
teď teprv se vzpamatoval
vstal, odhodil samopal
a šel postavit vodu na kávovar