konec léta. a všeho

Jedu pryč a začíná bouřka. Jak příznačné.
Déšť se spustí pokaždé, když se mi něco přihodí. Už ho skoro automaticky očekávám.
Po prosvětleném období přijde zatmění a blesky.
Všechno nějak bude.
Helsinské přísliby lepší budoucnosti jsou v nedohlednu.
Krysy vylezly ze svých děr a pobíhají před Notre Damem.
Jsme dva žebráci čekající na úsvit, na ráno. Nepřichází.
Slunce je ještě daleko a všude mají zavřeno.
Ocitli jsme se ve zlomu bezčasí. Jen naše ruce se stále drží, hlava pomalu padá, srdce chce náplast a nohy bolí. Jsme vyčerpaní tuláci nesoucí prázdné lahve od vína. Pueblo propaluje plíce a tráva, kde nad ránem ležíme vlhne rosou. Je mi zima, ale ten sen byl krásný. ten co se mi zdál i tenhle, s tebou.
Čeká nás levný hotel plný útěchy a objetí. Držíme se, podpíráme a já mám ze sedla tvých ramenou nádherný výhled. Bojím se ale, kdy se ta velbloudí chůze zvrtne. Musíme jet, vyrazit na další misi, k další dálniční odbočce. Auta jezdí a my nevíme, jak to dopadne. Tak celkově.

nečtěte dnes divadelní program

Kráčíš jako ve snách. To ty jsi ten sen. Vidíš ten svět, který byl oprávněně tolik chráněn. Slyšíš věty plné kouzel. Bez ohledu na jejich význam a podstatu, snahu sdělení, přemýšlíš jestli to není nějaká hra. Jestli je to realita. Slyšíš jedno slovo a najednou padáš někudy, kde ti dochází, že to není. Nedokážeš to pochopit, ale jsi v prázdnu. Ano, je to konečně ono? Vzduchoprázdno, kdy cítíš hmotu kolem sebe, koukáš se z výšky. Tak nějak letíš, až čísi dotek tě strhne zas na zem. Nevíš, co se stalo.
A celý den jen chodíš. Sedíš. I když se díváš a vidíš, myslíš si, že oči máš stále zavřené. Okamžiky a zvuky uzavíráš do malých skříněk uvnitř sebe. Zavařeniny. Zásoby na horší časy. Když je jednou otevřeš, už nikdy nebudou čerstvé.

Už to víš. Už ti všechno došlo a teď se jen díváš a nevěříš svým očím. Konečně to víš. A je pozdě. Ptát se. Doufat. Pozdě na osamělé výkřiky. Pozdě na činy. Pozdě na změny.

Byla zlá. Mluvil sem k ní a ona se smála. Proč? Měla chladné ruce i srdce.
Šli sme do lesa a rozdělali oheň. Oheň. A mezi stromy se míhaly lištičky.
Všechno sem věděl. Moje sojka mi šeptala pilně do ucha všechny ohavné detaily. Měl sem zlost. Takovou zlost. Ta zrada jí bude ještě dlouho pálit.
Ale než sem se vzpamatoval, skočila sama do ohně a rozplynula se ve svém dýmu.
Zmizela a já stál sám uprostřed toho všeho. Lesa.
Jen v poslední chvíli sem si všimnul jejího zoufalého pohledu zastřeného tolika slzami.

Teď toho lituji, snad jsem ji mohl zkusit pochopit. Tak jako ona mě.
Třeba k tomu měla nějaký důvod

Třeba jednou

Za sto let

Se budem zas v trávě válet

Neotálet

...

Třeba vůbec nikdy