kato prorok

Učíme se přemáhat svý touhy, ale je to k zešílení . . .

. . . vždyť v zakázanym ovoci je přeci nejvíc vitamínů . . .

. . . anebo uvidíme.

Sen o snu a vzpomínce

Je to zoufalství. Já sem k zoufalství . . . . .

Kočovní loutkáři se mají.

Za jarních podvečerů spolu u velkých stolů z mohutných dubů obědvají. Táboří za vsí, na louce u lesa. A smějí se. Všichni se smějí a kolem nich pobíhají jejich děti. Ty, které nestihly pobrat ještě žádný rozum. Něměly od koho. Rodiče si jich nevšímají a pijí víno. Smějí se a baví. Sedí venku a jedí. Hrají. Děti běhají stále dokola. Jejich nezkažené, nepošpiněné tváře se koupou ve zlátnoucím světle zapadajícího slunce. Nevinné. Radostné a plné života, který je rozdmýcháván stále novým nadšením a bujarostí.

Staří sedí na schodech maringotek a z jejich vrásek lze vyčíst, po kom že jsou ony děti tak veselé. Stařešinové jsou vševědoucí a popraskaná bronzová čela mluví za ně. Unavené úsměvy odhalují dotek času, který se prošel po jejich dásních, ale jim je to jedno.

Vědí moc dobře co mají.

To vřelé společenství nemá obdoby.

Slunce už zapadlo. Měla bych vylézt ze svého úkrytu zpoza stromů a odejít domů. Děti už šly taky spát a jejich povyk zašlapaly dlouhé stíny, které teď pohltila tma. Jenže mě je mezi stromy dobře. Trochu zima, ale dobře. Lépe než doma.

Tak ráda bych se druhý den nepozorovaně vplížila na tu louku, která hostí tak podivuhodné návštěvníky. . . . .

Usnula sem na mechu, asi v jezevčím pelechu. Když mě ranní rosa, chlad a zpěv ptáků probudily v pološeru, louka byla ponurá. Šedá a nemilosrdně prázdná. Prázdno. To prázdno. Zima. Vítr a prázdno. Ach, odkud jen je mi tohle jen povědomé. . . . .

Nikde nikdo.

Vidíš to Bože?

neděle

Mraky. Šedo. Temno a ponuro.

Světlá místa na zašpiněné obloze.

Jako v tomhle životě.

I ten nemilosrdný vítr by tomu odpovídal.

Pořád pochyby.

Když ne o sobě, tak se vždycky někdo poblíž najde.

Jako v řece plavou ryby,

stejně tak mi život mezi prsty propluje.

Odjet co nejdál,

jen v podvědomí.