Myslím, že vím, kdo jsem. Jsem stín potácející se po zemi, hledající něco, co neexistuje stejně jako on sám.
Je k smíchu jak snadno se člověk upne k někomu jen na základě pár okamžiků.
Naštěstí (nebo snad naneštěstí) si uvědomuju, jak moc hluboku už se propadam. Pod hranici průměru, do patosu, bahna. A stojím v něm už po kolena. Nejmíň. Sem hluboko a už pomalu cejtim ten zápach. To smrdí to moje zoufalství - ve všech svých podobách a vůních.
--------------
Sea is calm. La mer. Vltava. Stát a jen tak zírat pod sebe do vody. Na to co je pod její hladinou. Pod povrchem. Nechat se ukolébat hladinou a přestat myslet na to, jak nic nestíhám.
Blabla. Sou to jen řeči.
Teď se musíme zaměřit se na nalezení klidu a harmonie. Přinejmenším najít řád.
Kdyby tak šlo uzavřít si ten podzimní vzduch do škatulky.
Procházet se večer tmou a slyšet pod sebou šustit listí. Poslouchat Dark Mood Woods od Angela a bát se.
Žádné komentáře:
Okomentovat