minutová rychlo pseudo báseň

ona pláče a on křičí
proč ji nikdo neutiší
přes svůj řev ji neuslyší
to až teprv když se ztiší
...
zjistí že už bude pozdě
když ji vidí mrtvou v hvozdě
...
leží tam a nedutá
je celá zticha, nehnutá
teď teprv se vzpamatoval
vstal, odhodil samopal
a šel postavit vodu na kávovar

Zprávy z lesa

Zprostředkovaný zážitek.
Před očima vidím ty lesy, které jsem vždy brala jako samozřejmost, nutnost, povinnost. Každý byl jiný...
Teď mi dochází, jak moc schází. Postrádám to, když jde člověk naprosto sám lesní cestou, les se mu pomalu odkrývá a za zády zavírá. To napětí všudypřítomného života vyrovnané s klidem. Les tě vidí.
Zní to hloupě.



Zní, ale je to tak. Městská zaslepenost jen pospíchá. Musím znovuobjevit, to samozřejmé. Smutné.
Proč mají lidé nutkání stále něco dělat, stále všechny infomovat o každém svém pohybu, pořád řešit, řešit, diskutovat. Přehánět.
Všechno to teď graduje, jenže já chci přemýšlet a někdy snad ani to ... jen prociťovat.

Jako dnešní ráno. Hořící obzor a v něm topící se mraky. Začal mi hrát blues. Musela sem se smát. A přede mnou ta odporná hranatá oranžová budova, kam jsem se musela přinutit vejít. Radši bych šla stále dál...dokud...

[:žespér:]

11

osmadvacet mladých mužů se koupá na břehu moře,

osmadvacet mladých mužů a všichni tak přátelští,

osmadvacet let života ženy a vždy tak osamělého.

ten hezký dům na svahu je její,

pěkně a krášlivě oděna skrývá se za záclonkami oken.

kterého z těch mladých mužů má nejraději?

ach, i ten poslední je jí nejkrásnější.

kam se chystáš, paní? pokud vím,

šploucháš se tam dole ve vodě, ačkoli stojíš jako putinka ve

svém pokoji.

tančící, rozesmáté seběhlo s břehu k vodě devětadvacáté tělo,

ostatní ji neviděli, ona však viděla je a milovala.

vousy mladých mužů se leskly vodou a praménky

stékaly s dlouhých vlasů,

droboučké potůčky putovaly po tělech.

neviditelná ruka hladila jejich těla,

bázlivě přejížděla po spáncích a žebrech.

mladí muži plovou naznak, jejich bílá břicha se vzpínají

k slunci, neptají se, kdo je tak pevně drží,

nevědí, kdo tak prudce dýchá, kdo se to prohýbá v klenutý

a pohyblivý oblouk,

netuší, koho postříkali.

Walt Whitman:

:Stébla trávy

Where do you belong?

Myslím, že vím, kdo jsem. Jsem stín potácející se po zemi, hledající něco, co neexistuje stejně jako on sám.

Je k smíchu jak snadno se člověk upne k někomu jen na základě pár okamžiků.

Naštěstí (nebo snad naneštěstí) si uvědomuju, jak moc hluboku už se propadam. Pod hranici průměru, do patosu, bahna. A stojím v něm už po kolena. Nejmíň. Sem hluboko a už pomalu cejtim ten zápach. To smrdí to moje zoufalství - ve všech svých podobách a vůních.

--------------

Sea is calm. La mer. Vltava. Stát a jen tak zírat pod sebe do vody. Na to co je pod její hladinou. Pod povrchem. Nechat se ukolébat hladinou a přestat myslet na to, jak nic nestíhám.

Blabla. Sou to jen řeči.

Teď se musíme zaměřit se na nalezení klidu a harmonie. Přinejmenším najít řád.

Kdyby tak šlo uzavřít si ten podzimní vzduch do škatulky.

Procházet se večer tmou a slyšet pod sebou šustit listí. Poslouchat Dark Mood Woods od Angela a bát se.

Nad ránem nad Prahou

Část zamrzlé stráně je pokrytá jinovatkou a na jejim druhem konci už se tráva leskne roztátými kapkami rosy. Podlehly prvním podzimním paprskům.

Sestupuji z kopce, z parku do rozespalého centra města. Přede mnou si bezdomovec spokojeně veze dolů po kočičích hlavách své všechno a nikam nepospíchá. Drncá mu to, dělá rámus, ale očividně ho to netrápí.

Ve vzduchu je cítit čerstvé pečivo a na mě se snáší první listí ze stromů.

Zívající lidé otevírají křídla dveří svých obchodů a po ulicích se šourá několik lidí.

Mám ráda, když se město probouzí do nedělního rána.

Člověk získává pocit, že mu město patří ... a že on patří městu.

Nenaplněná touha

Smyšlené dotyky bezobsažných dní. Múzy.

Neumís kreslit, znám lepší!...

...tady máš tu svou objektivitu.

Začínám mu věřit...

K čemu si? K touze a snům? Těm, pro které nic neuděláš...

Ke smíchu...k pláči. Ach ani to nevíš, nemá cenu ztrácet s tebou čas...

Co to píšu?