Byla zlá. Mluvil sem k ní a ona se smála. Proč? Měla chladné ruce i srdce.
Šli sme do lesa a rozdělali oheň. Oheň. A mezi stromy se míhaly lištičky.
Všechno sem věděl. Moje sojka mi šeptala pilně do ucha všechny ohavné detaily. Měl sem zlost. Takovou zlost. Ta zrada jí bude ještě dlouho pálit.
Ale než sem se vzpamatoval, skočila sama do ohně a rozplynula se ve svém dýmu.
Zmizela a já stál sám uprostřed toho všeho. Lesa.
Jen v poslední chvíli sem si všimnul jejího zoufalého pohledu zastřeného tolika slzami.

Teď toho lituji, snad jsem ji mohl zkusit pochopit. Tak jako ona mě.
Třeba k tomu měla nějaký důvod

Třeba jednou

Za sto let

Se budem zas v trávě válet

Neotálet

...

Třeba vůbec nikdy

L'amour ou la mort

Sváděl se krutý boj
půl roku se válčilo
než odkryl se závoj
myslím, že to stačilo
použiju poslední náboj

Schopenhauer: Nezrušitelné tendence lidí dávat pozor na osudová znamení, vyrůstají z jejich předpokladu odporujícího rozumným důvodům, že je nějak možné z toho, co je přítomné a jasně jim leží před očima, poznat to, co je skryto v čase a prostoru, tedy to nejvzdálenější či budoucí, takže to lze vyčíst, stačí když najdeme pravý klíč k tajnému písmu.

Dalas mi čtyřlístky
bylo jich pět
schválně co nám ještě přinesou