[:žespér:]

11

osmadvacet mladých mužů se koupá na břehu moře,

osmadvacet mladých mužů a všichni tak přátelští,

osmadvacet let života ženy a vždy tak osamělého.

ten hezký dům na svahu je její,

pěkně a krášlivě oděna skrývá se za záclonkami oken.

kterého z těch mladých mužů má nejraději?

ach, i ten poslední je jí nejkrásnější.

kam se chystáš, paní? pokud vím,

šploucháš se tam dole ve vodě, ačkoli stojíš jako putinka ve

svém pokoji.

tančící, rozesmáté seběhlo s břehu k vodě devětadvacáté tělo,

ostatní ji neviděli, ona však viděla je a milovala.

vousy mladých mužů se leskly vodou a praménky

stékaly s dlouhých vlasů,

droboučké potůčky putovaly po tělech.

neviditelná ruka hladila jejich těla,

bázlivě přejížděla po spáncích a žebrech.

mladí muži plovou naznak, jejich bílá břicha se vzpínají

k slunci, neptají se, kdo je tak pevně drží,

nevědí, kdo tak prudce dýchá, kdo se to prohýbá v klenutý

a pohyblivý oblouk,

netuší, koho postříkali.

Walt Whitman:

:Stébla trávy

Where do you belong?

Myslím, že vím, kdo jsem. Jsem stín potácející se po zemi, hledající něco, co neexistuje stejně jako on sám.

Je k smíchu jak snadno se člověk upne k někomu jen na základě pár okamžiků.

Naštěstí (nebo snad naneštěstí) si uvědomuju, jak moc hluboku už se propadam. Pod hranici průměru, do patosu, bahna. A stojím v něm už po kolena. Nejmíň. Sem hluboko a už pomalu cejtim ten zápach. To smrdí to moje zoufalství - ve všech svých podobách a vůních.

--------------

Sea is calm. La mer. Vltava. Stát a jen tak zírat pod sebe do vody. Na to co je pod její hladinou. Pod povrchem. Nechat se ukolébat hladinou a přestat myslet na to, jak nic nestíhám.

Blabla. Sou to jen řeči.

Teď se musíme zaměřit se na nalezení klidu a harmonie. Přinejmenším najít řád.

Kdyby tak šlo uzavřít si ten podzimní vzduch do škatulky.

Procházet se večer tmou a slyšet pod sebou šustit listí. Poslouchat Dark Mood Woods od Angela a bát se.

Nad ránem nad Prahou

Část zamrzlé stráně je pokrytá jinovatkou a na jejim druhem konci už se tráva leskne roztátými kapkami rosy. Podlehly prvním podzimním paprskům.

Sestupuji z kopce, z parku do rozespalého centra města. Přede mnou si bezdomovec spokojeně veze dolů po kočičích hlavách své všechno a nikam nepospíchá. Drncá mu to, dělá rámus, ale očividně ho to netrápí.

Ve vzduchu je cítit čerstvé pečivo a na mě se snáší první listí ze stromů.

Zívající lidé otevírají křídla dveří svých obchodů a po ulicích se šourá několik lidí.

Mám ráda, když se město probouzí do nedělního rána.

Člověk získává pocit, že mu město patří ... a že on patří městu.

Nenaplněná touha

Smyšlené dotyky bezobsažných dní. Múzy.

Neumís kreslit, znám lepší!...

...tady máš tu svou objektivitu.

Začínám mu věřit...

K čemu si? K touze a snům? Těm, pro které nic neuděláš...

Ke smíchu...k pláči. Ach ani to nevíš, nemá cenu ztrácet s tebou čas...

Co to píšu?

Předkládám stížnost

Tak jo. Staré zápisky pochybných úvah pokračují. S časem mi nabývají na významu, ale chápu, že někdo se s nimi absolutně neztotožní.

Touha a hon jsou hesla dnešní doby.

<<červen: Proč se vy všichni lidé tak opíjíte? Abyste zapomněli na to, jací jste?

,,Dem se ožrat a pak se spolu poblijem".

Ach jak poetické vyhlídky do budoucna! Budem na sebe křičet a předstírat, jak strašně se máme rádi. Poplácej mě po ramenech a já ti pochválím triko. Budem spolu jedna ruka, ale až se bude něco lámat, tak já už budu muset jít. Promiň je to tak, ze rohem už čeká můj houf, tak si děvče zvykej. Nebo se poď poblít s náma.

Den za dnem mi proplouvá mezi prsty a já stále čekám, zda se objeví někdo, kdo vnímá jako já.

To jsem tak divná?>>

----přehnanost je občas nutná)

The Collector

Čirá a nezkažená lidskost. Láska nepřesněji definovatelná. Samota, která nepožírá, ale je tvůrčí. Díky ní zůstává od okolí izolován skrz clonu a objektiv. To vše se potom dá vyčíst z pár fotek. Stačí vidět nezkaženou upřímnost a ten smích. Srdce se raduje, že někdo takový ještě nedávno byl. Jen vědět, že ještě existují.